Jak si kámoši a babičky představují můj život v Londýně.
Probudím se. Ne příliš pozdě a ani příliš brzy. Líně brouzdám našim malým ale roztomilým bytem. Snídám vejce Benedikt, popřípadě volská oka, křupavou slaninu a opečený toustík. Listuji britským tiskem a piji černý čaj s mlékem.
A je čas jít do práce. Skočím do baloňáku a holinek, venku je trochu sychravo, ale ne příliš. Mávnutím ruky přivolám ikonický červený autobus, řidič se usmívá, spolucestující také.
Práce je zábavná. Připravuji tu nejlepší kávu. Zákazníci jsou nadšení a zdvořilí.
Mám dostatek prostoru pro osobní život. Odpoledne trávím v rozličných kavárnách, galeriích, procházím se po břehu Temže či nakupuji.
Úspěšný den zakončím skleničkou kvalitního vína, případně dobrou večeří či kinem.
Vracím se do našeho malého ale roztomilého bytu a spokojeně usínám.
Jaký je můj život v Londýně.
Probudím se. Před svítáním. Je perfektní vstávat za tmy, protože nevidím špínu, do které se byt noří. Naši hrůzu nahánějící spolubydlící spí a tak se nemusím brodit hutným marihuanovým dýmem, což mě značně překvapí. Chci se osprchovat, ale nefunguje bojler. Už týden. Sprchuji se voňavkou. Po sedmi dnech z ní už moc nezbývá.
V poklusu snídám ten nejlevnější toustík. Suchý. Nefunguje topinkovač. Nekřupe.
Vyběhnu z domu. Zácpa na silnici i v ikonickém červeném autobusu. Nerudný řidič, nerudní spolucestující. Pereme se o zbytky vzduchu. Nenasytně ho polykáme. Chutná stísněně a uspěchaně.
Pracovní doba tma-tma. Unylí zákazníci v poklusu. Káva, co kdysi bývala nejlepší. Smrad sendvičů a připáleného mléka.
Cesta domů. Zácpa. Nad námi se vznáší molekuly únavy a rezignace. V uších nám zní symfonie hysterických, obtloustlých dětí.
Pseudodomov, pivo a čipsy.
Je perfektní vracet se za tmy, protože nevidím špínu, do které se byt noří.
