Kočovníci

Nořím se do Londýnské špíny. Utíkám smradu  ryb topících se v oleji. Ryby se topí a já s nimi. Ztrácím se a potom se zase nacházím.
Už přesně nevím, proč jsem se rozhodla přemístit z minimalistického, úskoprsého severu do divoké a svobodomyslné britské džungle.
Chybí mi kodaňské nic a přebývá londýnské všechno. Zdává se mi o větru pohrávajícím si s mými vlasy každý večer, kdy se vracím domů z práce, na kole, z jehož košíku vyskakuje pórek. O moři, které je chladné a nepřístupné, tak jako všichni seveřané. Bloudím v mysli, kde čas zaoblil všechny hrany a já jsem zase malá, jsem na pouti a Dánsko mi najednou připomíná měkký, barevný a kulatý balónek, který děsně chci a maminka mi ho nechce koupit, protože už jsem před chvílí dostala Rubikovu kostku. Složitou, chaotickou a hranatou. Zkrátka Londýn.
Neúnavný protivník, s nímž svádím nelítostný a krvavý souboj. Souboj o to, zda do svých útrob vpustí dalšího kočovníka a dovolí mu proplétat se jeho střevy, podzemními žhnoucími stezkami metra. Zda mu v podvečer nabídne čaj s mlékem a sušenku.
Jsem roztržitá a zmatená a on mě varuje. Mind the gap. A já přesto padám.